Den první – Stormbringer
Neděle 4. srpna, tropický nedělní podvečer. Město Slavkov v obležení ze všech stran. Ano, dnes ho chtějí dobýt hudební giganti a tisíce fanoušků chtějí být u toho. Zahrada slavkovského zámku se od páté hodiny odpolední začíná rychle zaplňovat. Slunce pálí, lidé popíjejí zlatavý pěnivý mok, případně ničivě fialovou nealkoholickou tekutinu a nechávají se bavit příjemnou hudbou předskupin. Začínají Lidopop. Mladí draví hudebníci, chytlavá živá muzika – skvělá volba a rozhodně dobrý začátek. Následují Tom Jegr and GANG a s nimi tempo mírně upadá. Hrají však s chutí a vedrem zdecimované obecenstvo je v příjemné náladě. Na závěr nastupují Progres 2 a s nimi návrat k létům minulým. Je to ideální spojovací můstek k očekávané produkci titánů hard rocku, svého času označovaných „The loudest band of the world“ (nejhlasitější kapela světa). Hráči předváděli slušné individuální výkony, ale diváci už byli myšlenkami o hodinu vpřed, očekávajíce hardrockovou smršť hlavního aktéra večera. Leč nestalo se...
V půl osmé byla hudební produkce posledního předskokana pořadateli ukončena s tím, že se očekává bouře. V tu chvíli nebe nic podobného nevěstilo, a tak následující hodina probíhala ve vzájemných slovních a vizuálních útocích některých diváků a zástupců pořadatele. Kdyby tak pohledy mohly vraždit... Pak přišlo nepříjemné rozuzlení – obloha se temně zatáhla do barvy „deep purple“, od západu zahučely obrovské poryvy větru a následně se spustila hodinová průtrž mračen. Mohutné provazce vody skrápěly nebohé návštěvníky, kteří byli ukryti, kde se dalo. Málokdo však vyvázl nepostižen – prakticky všichni ztěžkli o několik kilogramů díky vodě, která pronikla i do posledních kousků jejich oblečení. Přesto, když se zdálo, že bouře je pryč, celý mokrý houf jako jeden muž (či žena) vystartoval těžkopádným tempem směrem k pódiu a domáhal se jednohlasně svých idolů. Technici se asi půl hodiny snažili oživit větrem a vodou zdecimované nástroje, aby posléze oznámili zbědovaným a zklamaným divákům, že koncert se přesouvá na další den. Těm tak nezbylo, než se smutně přebrodit bahnem a kalužemi zpět přes velmi úzký východ ke svým domovům s nadějí, že snad zítra...
Den druhý – Above And Beyond
V pondělí 5. srpna odpoledne je obloha opět vymetená. Meteo-mágové tentokrát žádné hromy blesky nepředpověděli a třináctitisícihlavý natěšený dav věří, že včerejšek se již nemůže opakovat a tak s nadhledem přežije poněkud diskutabilní vystoupení skupiny Zadáci.
Deep Purple nechají nažhavené publikum čekat ještě 15 minut nad limit, ale ve 20:15 se strhne hudební tornádo. Úvodní Highway Star je standardní, léty prověřený kus. Razance provedení nenechává nikoho na pochybách, že koncert bude mít říz. Následují dvě úžasné pecky z alba Deep Purple In Rock, které nejsou v live-verzi běžné: nejprve Into The Fire – Gillan potvrzuje, že jeho hlas neztratil nic na své dynamice, ostatní hráči si návrat do roku 1970 náramně užívají. Následuje Hard Lovin ́ Man – pro mě předčasný vrchol pondělního večera. Excelentní výkony na všech partech – brilantní riffy Steveho Morse v kombinaci s Hammondy Dona Aireyho, brilantní basou Rogera Glovera a famózním doprovodem bicích Iana Paiceho s všeobjímajícím hlasem Iana Gilana vytvořilo jedinečný a neopakovatelný hudební mix. Takoví jsou Deep Purple vždy - každá jejich skladba na jakémkoliv koncertě (a že jsem jich zažil hodně) je jedinečný originál vždy posouvající studiovou skladbu do vyšších hudebních sfér – zde 100%. Následuje tajemná Vincent Price z nového alba. Všechna kolečka soukolí pracují bezchybně, krev v žilách skákajících nadšenců začíná vřít. Po tomto bonbónku následuje Strange Kind Of Woman., oblíbený koncertní song. Tato skladba je mimořádně chytlavá, diváci se dostávají do euforie.
Skupina nasadila vražedné tempo – teprve po páté skladbě menší oddech a kontakt Iana Gillana s publikem. Malý pauza startuje druhou etapu koncertu, kde jednotliví hudebníci dostanou více individuálního prostoru. Contact Lost, skladba inspirovaná havárií raketoplánu Columbia, nechává vyzpívat Steva Morseho jedny z mnoha jeho úžasných sól, které toho večera předvedl. Trvalo to dlouho, než si člověk zvykl, že Ritchie Blackmore není součástí této kapely a než uvěřil, že je nahraditelný, ale Morse stále dokazuje, že je brilantní hráč. V některých místech možná nedosahuje kvalit svého předchůdce, naproti tomu naopak často hraje kreativněji než Blackmore. To se projevuje i ve skladbě The Well-Dressed Guitar.
Po improvizačním nářezu následuje skok do historie k albu Fireball a skladbě The Mule, kde může Ian Paice předvést, jak skvělým bubeníkem je. Jakkoli sóla na bicí neprožívám, tento hudební kus je výjimkou – Paice je naprostým pánem pódia a lidé bez dechu sledují jeho výkon. A opět rychlý výpad do současnosti: Hell To Pay. Úžasná koncertní pecka s famózním Aireym, který dává tak trochu zapomenout na pro mě nenahraditelného Jona Lorda.
Lazy – sázka na jistotu. Muzikantské výkony jsou skvělé, dynamika skladby a přechody způsobují husí kůži. Tohle je hudební nebe. Snad to nikdy neskončí... Dalších 100%.
Třetímu songu zde hraného z nového alba Above And Beyond předpovídám, že se stane novodobou hymnou Deep Purple. Již studiová verze dává tušit koncertní možnosti a skupina tyto předpoklady potvrzuje. Všeobecná euforie dosahuje vrcholu.
No One Came – rovněž na koncertech nepříliš hraná skladba zapadá do celku naprosto perfektně. Lehce nadprůměrná studiová verze je zde povýšena o dva řády výš – návrat do minulosti „párplům“ evidentně svědčí, souhra je vynikající.
Pánem pódia se nyní konečně stává Don Airey – s chutí se mazlí se svými klávesami, neopomene zahrát fragmenty ze Smetanovy Mé vlasti a nakonec zavelí k další hudební extázi – tou je hymna 80. let Perfect Strangers. Převaha Hammondů je zřetelná, ale všichni ostatní vědí, kde je jejich místo a společně se tato skladba valí do zámeckého parku jako úžasná hardrocková ohnivá koule. Space Truckin ́ jako obvykle nezklamal, ale byl jen silným nadechnutím před neopominutelnou jistotou každého koncertu Deep Purple – hymny č. 1: Smoke On The Water - skladby, která přistála na album Machine Head na úplně poslední chvíli a skladby, která je ve své jednoduchosti jedinečná. Gillan i Morse během produkce navazují kontakt s nadšeným publikem.
Po krátké pauze následují přídavky. Skladba Hush z úplných začátků Deep Purple je Gillanovou oblíbenou a jako encore nemá chybu. Závěrečná Black Night je ozdobena perfektním sólem baskytaristy Rogera Glovera a je dokonalou tečkou za nevšedním zážitkem.
Deep Purpe ukázali, že živou a zároveň pořádně říznou hudbu lze hrát v každém věku, a že návrat ke kořenům hard rocku 70. let novým albem skupinu opět oživilo a posunulo ještě výš na hudebním nebi.
Celkově hodnotím (neobjektivně) 90%.